Když jsem nedávno prezentoval nový katalog americké firmy Micro-Mark (zima 2012) – ZDE, zmínil jsem se o přípravku, který zde sice není novinkou, naopak bych speciální mosazné svěrky označil za kvalitní „stálici“ v nabídce firmy. Už delší čas používám sedmi palcovou variantu svěrky ze čtyřdílné série. Nyní jsem si pořídil další dva páry nejkratší verze. A udělal jsem dobře. Hned jsem je mohl vyzkoušet na nejnovějším výrobku, který připravujeme s Pavlem Mihulou.

  Přesně obrobené mosazné svěrky (s vyraženým nápisem „Japan“) jsou v Micro-Mark nabízeny v délkách 12“ (#14256), 7“ (#60103), 4-3/4“ (#14257) a 3-3/4“ (#60396), tj. cca 304, 178, 121 a 95 mm za 21,95, 18, 85, 17,95 a 16,65 dolarů a jsou dodány vždy dva kusy svěrek.
  Mosazné svěrky jsou ideální pro stavitele modelových domečků a dalších objektů, kde je nutné dodržet pravý úhel přiléhajících stěn. Na podélné tyči obdélníkového průřezu se suvně pohybují dva přesně obrobené hranolky, z nichž jeden je k tyči přitahován šroubem s křídlovou hlavou (nejmenší varianta má šroub s drážkovanou hlavou); osa šroubu je kolmá k podélné ose tyče. Druhý šroub je instalovaný v dalším hranolku, který je nalisovaný na konci tyče; osa šroubu je rovnoběžná s podélnou osou tyče. Tato velmi jednoduchá konstrukce svěrky umožňuje bezpočet variant stažení dílů (pochopitelně v rozsahu délky tyče), které je třeba např. slepit v úhlu 90 st.
  Jak už jsem uvedl, přípravek jsem hned vyzkoušel při slepování prototypu nádražní budovy stanice Praha – Ruzyně (v měřítku N), na čemž pracujeme s Pavlem. Pomocí laseru jsme vypálili obvodové stěny, přepážky a střechy hned z několika druhů materiálů a momentálně zkoušíme, co bude vypadat lépe. Kdo zná trasu staré Buštěhradské dráhy ví, že stejně malebných staničních budov jako je ta v Ruzyni je na trati víc. Nejspíš ještě bude čas tento nový model důkladněji představit, asi až bude jak se říká vypiplán.
  Abych předešel případným dotazům a stále častější kritice kvelurantů, pro hloubavé kolegy poznamenávám, že model představuje stav někdy z 20. let min. st., jak byl prezentován v odborné literatuře, a také, že model ještě ani zdaleka není dokončen. V tomto příspěvku mi šlo o prezentování svěrek, ne modelu domečku…

Obr. 1 – Mosazné svěrky z nabídky Micro-Mark (v pozadí dvě nejmenší 3 3/4 palcové v popředí 7 palcová)

Obr. 2 až 5 – Ukázka instalování svěrek při lepení bočních stěn modelu

Obr. 6 – Rohy každého obdobného lepeného modelu je vhodné zesílit; je jedno jestli dřevěným nebo plastových hranolkem. V tomto případě jsem použil odřezky z Evergreenu profilu „L“

Obr. 7 – Ukázky jednotlivých zkušebních verzi modelu stanice Praha – Ruzyně (měřítko N)

Foto hlav

Na trhu je nepřeberné množství všelijakých svěráků. Dobrých i velmi špatných (varuji před levnými výrobky z Polska a Rumunska nabízenými na všelijakých e-shopech). Od dávných dob nedám dopustit na značku York z Dobříše, nicméně mám pocit, že z výrobního programu se jim vytratily takové maličké pevné svěráčky s velmi přesnými čelistmi. Ostatně, firma se zaměřuje na svěráky pro zámečníky a nikoliv pro modeláře. Těm asi budou nejvíce vyhovovat svěráčky, které používají zlatníci, šperkaři či hodináři. Takovým špičkovým výrobkem je třeba svěrák od firmy  FOREDOM A-F37210 Mini Vise, Plastic. Ano, je z plastu (kromě utahovací šroubu), ale pro přidržení jemných součástek naprosto vyhovuje. A není drahý. Dá se pořídit za cca 400 Kč. Kdyby někdo trval na svěráčku kovovém, firma jej nabízí pod kat. č. A-F37200 Mini Vise, Metal jen o pár kurun dráž.

Foto hlav

Příjemně mne překvapila četná reakce pánů modelářů na článek „Aplikátor statické trávy z plácačky na mouchy“ –

  Děkuji za velmi cenné podněty a zkušenosti. Myslím, že dalším obdobným šílencům, jako jsem já, budou užitečné. Tady se mi zdají koncentrované a lépe moderované, než na diskusi.biz.
  Především bych v tomto dodatku rád důrazně upozornil na skutečnost, že tahle věc na statické nanášení trávy není legrace, ale elektrické zařízení! A na to je potřeba dát velký pozor. Jednak pro jeho provoz platí jistá obecná bezpečností pravidla. Rozhodně předělávání (třeba s cílem zvýšení výkonu) může být problém v případě neštěstí, ke kterému by hypoteticky mohlo dojít. To platí dvojnásob pro návody na napájení přímo ze sítě 230 V. To si může dovolit jen skutečný znalec elektrotechniky. Jak mi potvrdili odborníci, v provedení, v jakém si plácačky kupujeme, o nic moc nejde. Voltů je tam sice hodně, ale ampérů maličko (a jak známo – ampéry zabíjí), takže se „rána“ z neopatrnosti dá bez problému přežít. Ale to nemusí platit u lidí, co mají pod kůží kardiostimulátor, a pak jsou zde také zvídavé děti. Honza Jáchymstál má navíc podezření, že si tímto geretem odpálil čipové karty, které měl poblíž funkčního přístroje.

Podle doporučení přátel v diskusi jsem na svém aplikátoru dnes udělal následující změny:

1. Vyměnil jsem sítko, to nové má větší otvory. Znamenalo to sice ulomit tolik vychvalovanou krabičku od TetraMinu se zabudovaným jemným sítkem a do spodní půlky držáku přilepit tavným lepidlem sítko nové, k jehož držáku jsem připájel jeden z vodičů od ionizátoru.
2. Zkusil jsem přístroj provozovat s novými tužkovými bateriemi.
3. Zkusil jsem přístroj napájet 4,5 V ss z běžného zdroje, který jsem našel v šuplíku.

Výsledky:

Ad 1) – došlo k pozorovatelnému zlepšení vysypávání travních vláken jak 2 mm, tak 6 mm (stále mám ale jen materiál Busch). Pozn.: Až po upozornění kolegů jsem si všimnul, že vlákna tohoto výrobce jsou hodně kroucená a navíc jejich barva? – takovou jsem ještě v přírodě neviděl..
Ad 2) a ad 3) – v případě „tvrdého“ napájení bych řekl, že vysypávání trávy bylo lepší, ale jen o poznání; nevím, jak by to bylo s bateriemi po hodině práce, ale tuším…

Jenže:
- vysypávané travní vlákno vytvářelo takové dlouhé provazce, na jejichž konci se tvořily prapodivně propletené chuchvalce, kterým se rozhodně nechtělo přilepit se do lepidla;
- aplikátorem jsem musel šourat tak blízko nad povrchem, že jsem si občas štrejchl o povrch; nestalo se nic moc, jen jsem si lepidlem zanesl několik ok sítka;
- k určitému zlepšení flokování došlo, ale stejně se víc travních vláken povalovalo, než by trčelo ztopořených. Nepomohlo ani následné přejíždění sítka nad povrchem bez trávy.

  Z dlouhé večerní telefonické konfery s Martinem Krejčím (mnitka) pro mne vyplynulo několik velmi užitečných rad a doporučení. Výsledek jeho praxí ověřených zkušeností bych shrnul do rčení: „za málo peněz, málo muziky“.
  Teprve poté jsem si přečetl doporučení Honzy Jáchymstála a docela jsem byl překvapen metodikou, kterou používá. Tu jsem zatím nikde nečetl. Honza umí překvapit! Metodiku popisuje ve svém diskusním příspěvku níže. Opravdu k zamyšlení a vyzkoušení. Tak než ten svůj přístroj definitivně odložím (před M. Pintou jsem utrousil, že až vyměknu, tak ho hodím do popelnice, na což Martin pobouřeně odvětil, ať mu ho tedy pošlu, že ho rozpohybuje… ), tak to s ním ještě jednou zkusím. Ale až budu mít pořádná vlákna od MiniNatur.
  A ještě jeden detail. Cukřenky. Dneska jsem prolezl všechny možné velké obchodní domy v okolí (a že jich tady v metropoli máme), leč obyčejnou cukřenku se síťkou za dvacku jsem nesehnal. Bodejť by jo, když je prodávají v úplně normálním železářství (tvrdí Martin Krejčí).
  Někde na diskusi.biz jsem zahlédl vylepšení plácačky o elektromotorek s excentrickým závažím, který přístrojem třepe místo uživatele. Uvažuji, jestli bych k témuž nevyužil jistý gumový váleček růžové barvy, který se mi válí už roky v krabici a za prase si nemůžu vzpomenout, na co jsem ho používal. Musím se zeptat manželky…
  Tak vzhůru do tvůrčí vývojové činnosti a bacha na pecky od el. proudu.

Obrazová příloha

Obr. 1 – Upravený aplikátor statické trávy – došlo k odstranění krabičky od TetraMin s jemným sítkem a bylo připevněno a elektricky spojeno  nové sítko

Obr. 2 – totéž z jiného pohledu

 Obr. 3 – V označené části je výsledek dnešního flokování travními vláky od firmy Bosch vel. 2 a 6 mm. Hustota je výrazně vyšší než u včerejších experimentů, lež velké množství vláken se válí v lepidle a ne a ne se ztopořit

Obr. 4 – Totéž z blížšího pohledu

Obr. 5 – Jestli jsem tomu správně rozumněl, Martin Krejčí říká, že tohle není dobré. Vlákna se shlukují v jakési provazce, na konci se pak muchlají do zkroucených žmolků. A hlavně, nehodlají se přilepit do lepidla na ploše…

Foto hlav

  Faller car system lze instalovat do kolejiště, ale samozřejmě i zcela samostatně. V poslední době firma nabízí (viz veletrh v Norimberku) i dráhu, kterou lze sestavit z malých modulů, jenž se spojují podobně jako Puzzle. Běžně se ale pojezdová dráha vytváří z překližky.
  Přehled jednotlivých komponentů Faller car system lze nalézt na řadě modelářských webů či specializovaných modelářských e-shopů. Jedním z nich je například web Richarda Novotného – ZDE nebo ZDE.
  Vozidla jsou vybavena elektromotorkem, akumulátorem, vypínačem a zásuvkou na nabíjení akumulátorů. Otáčivý pohyb motorku je přes šnekový převod přiveden na zadní nápravu. Ve vozidlech je také jazýčkový kontakt, umožňující odpojení přívodu k motorku prostřednictvím externího magnetu nebo elektromagnetu, který se instaluje pod pojezdovou dráhu. Na přední nápravě pojezdu je instalován mechanismus, natáčející kola do zatáčky, a to díky malému permanentnímu magnetu umístěnému na plíšku, jenž magnet přitláčí k pojezdové dráze. V té je zabudován ocelový drát (struna), podle níž je vozidlo vedeno. 
  K systému, který firma Faller stále rozvíjí, patří kromě několika modelů vozidel různé doplňkové vybavení. Jednak to jsou komponenty elektrické, ale také doplňky dekorativní (dopravní značky apod.), ale i další. Jak upozorňuje Richard Novotný, „velmi elegantní je převoz kamionů po železnici, a na to je určena sada Faller Rollende-Landstrase. V základním setu je nájezd na vagon a další potřebné díly.“ Pokud jde o prvně jmenované komponenty, patří mezi ně např. „stop kontakt“ (zde se vozidlo samo zastaví – zastavení je založeno na principu rozpojení jazýčkového kontaktu ve vozidle magnetickým polem vytvořeným elektromagnetem instalovaným pod pojezdovou dráhou). Mají-li některá vozidla odbočovat z přímého směru, instaluje se el. odbočka (něco na způsob železniční výhybky). Dalším doplňkem je třeba „parkovací místo“ kde může vozidlo  stát, aniž by byl vypnut vypínač ve vozidle. Magnetické pole permanentního magnetu rozpojí jazýčkové relé a vozidlo zastaví. Silný elektromagnet naruší účinky permanentního magnetu, což vozidlu umožní z parkovacího místa odjet.. Samozřejmou součástí systému je zdroj pro nabíjení akumulátorů ve vozidlech.

  Vodicí strunu je možné na pojezdovou dráhu pokládat dvěma způsoby. Buď ji lze přilepit na plochu (překližku) a “silnici“ vytvořit následně pomocí tmelu, v němž se struna schová. Nebo se struna zapustí do drážky v podkladové desce (například překližka). Firma Faller k tomu vyvinula jednoúčelový nástroj.

  Jedná se frézku, která má kat. č. Faller 161669 a jejíž cena už poklesla pod 2000 Kč (např. ZDE). Jistě, jedná se o jednoúčelový nástroj, zajisté by byla ideálnější možnost jeho zápůjčky, ale tak daleko ještě bohužel nejsme… Dokonce ani ve velkých modelářských klubech nebude frézka plně využitá. Nicméně, jak na obrázcích předvádí Honza Merhaut, práce s ní je velmi jednoduchá a ničím jiným zřejmě nelze tak snadno do pojezdové dráhy z překližky vyfrézovat drážku. Dlužno dodat, že šířka rotačního nástroje je 0,6 mm, ocelová struna dodávané pro Faller car system má průměr 0,5 mm.

Obrazová příloha

Obr. 1 – Frézka Faller kat. č. 161669. Je třeba ji napájet dostatečně silným zdrojem  el. proudu o napětí 12 V (pro odběr 80 W)

Obr. 2 – V hlavě frézky je rotační nástroj s šikmo broušenými zuby. Tím pádem lze frézku po vyznačené linii „tlačit“ nebo „táhnout“, ovšem musí se samozřejmě pootočit o 180 st. tak, aby zubu byly v záběru

Obr. 3 – Pohon rotačního nástroje je realizován pomocí plochého řemene od motorku umístěného v těle frézky. Po stranách jsou vodicí kolečka, která definují hloubku frézované drážky

Obr. 4 – Detail hlavy frézky z jiného pohledu

Obr. 5 – Ukázka práce s frézkou…

Obr. 6 – … totéž v detailu

Obr. 7 – Do vyfrézované drážky se velmi snadno zasune tlakem nehtu ocelová vodicí struna a velmi dobře tam drží, není nutné lepení ani jiný způsob fixace

Obr. 8 – totéž v jiném pohledu

Děkuji Honzovi Merhautovi za podklady a konzultaci

Foto hlav

Koncem března (2011) jsem popsal výrobu hodně primitivního dávkovače pájecí pasty – ZDE. Vznikal vpravdě podle známého rčení, že bída naučila Dalibora housti. Platí, že přístroje na bázi vzduchové pumpy jsou velmi drahé a běžnému modeláři se nemohou vyplatit. Na naše poměry jsou neskutečně drahé i u nás dostupné ruční dávkovače (viz přehled). Pravda, od doby publikování cit. článku jsem nijak moc nepokročil v experimentech s pájením pomocí pájecí pasty, leč o to více jsem zmapoval, kde se dá pořídit kvalitní (profesionální) ruční dávkovač. Myslím, že na jeden špičkový výrobek jsem přišel tam, kde by to nikdo nečekal.

  Ačkoliv tuším, že i tato nezištně publikovaná informace bude opět zneužita ke komerčním účelům, moje neskonalá víra ve slušné lidi – především kamarády modeláře – mi velí pokračovat v šíření získaného know how i za cenu, že někdo jiný se bude kapsovat z mých nápadů. Ostatně, kvůli tomu, abych informoval, jsem web Honzíkovy vláčky zřídil.
  Dávkování pájecí pasty do místa pájení je dosti důležité, má-li pájení horkým vzduchem fungovat tak, jak se očekává. Ponechme stranou, že tuto metodu pájení neovládají prodavači renomovaných u nás dnes oblíbených prodejen elektrikářského zboží, které raději nebudu jmenovat. Moje zkušenost je taková, že neumí poradit ani s výběrem pájecí pasty, natož pak s vhodnými horkovzdušnými přístroji a dalším nářadím.
  Povznesme se i nad tím, že nic moc se k pájení horkým vzduchem v amatérských podmínkách nepíše ani na webech firem provádějících opravy elektroniky (mobily, spotřební elektronika atd.). Dá se tam ale sehnat několik levných a vcelku obstojně funkčních horkovzdušných fénů (jak jinak – z Číny).
  Na modelářských webech už sem tam někdo něco o horkovzdušném pájení napsal, ale přehledný text se všemi nezbytnými doporoučeními stále neexistuje. Aspoň o něm nevím. Nelze se tomu ani divit, chybí zkušenosti. A přesně tomu odpovídá i chabé rozšíření metody pájení horkým vzduchem mezi modeláři. Znám takové, kteří si na základě námi organizovaného semináře koupili fén a pastu, leč po prvních pokusech, zřejmě když si popálili prsty, odložili onu věc do krabice s výkřiky „už nikdy horký luft“! :-)
  Ačkoliv na internetu stále více platí „kdo hledá najde“, někdy se prostě nedaří. Kdo má jinou zkušenost, ať hodí kamenem. To se týkalo i mého dosti dlouhého hledání výrobce, resp. prodejce ručních dávkovačů pájecí pasty.

Zjistil jsem následující zdroje:

• Ruční dávkovač pájecí pasty 10cc TS710SG, cena 2 466 Kč vč. DPH

In: Společnost pro elektronické aplikace – http://www.seapraha.cz/?action=show_product&cPath=43_197&products_id=10690

• Ruční dávkovač
(totéž)

In: Garoma+ – http://www.garoma.cz/katalog/davkovaci-systemy/dispenzery/rucni-davkovac.html

• Nástroje a přístroje RØNVIG (cena několik tisíc Kč)

In: ItalDent – http://www.italdent.cz/produkty-nastroje-ronvig.htm

• Ruční dispenzer pájecí pasty; cena 2760 Kč vč. DPH

In: ECS Tolls, s.r.o. – http://www.gt-ecs.cz/produkty/prislusenstvi/40-dispenzer-pajeci-pasty

• Solder Paste Dispenzer – dávkovač pájecí pasty (amatérská výroba, cena neuvedena)

In: Svetelektro – http://svetelektro.com/modules.php?name=Forums&file=viewtopic&t=18545&start=0&postdays=0&postorder=asc&highlight

• Manual dispenser – ruční dávkovač

In. Alibaba.com – http://www.alibaba.com/product-gs/403425703/manual_dispenser.html

Ruční dávkovač MAGNUM MD100

  Nemálo času mi zabralo, než jsem nalezl ruční dávkovač pájecí pasty, který je cenově výrazně levnější, než stojí dávkovače u nás nabízené (viz výše). Výrobce takového ručního dávkovače a následně několik prodejců jsem našel až v Jihoafrické republice.
  Neměl jsem pražádné osobní zkušenosti s obchodníky z JAR, přesto jsem to risknul. Na první mail, ve kterém jsem se dotazoval jednoho z prodejců, zda-li je šance uskutečnit nákup dávkovače MD100, jsem nikdy nedostal odpověď. Další se mne nejdříve zeptal, jestli můžu platit jejich měnou (randy). Moje banka řekla, že ne, že jen dolary, librami či eury. Pak už se nikdo neozval. Třetí dotazovaný prodejce rovněž delší čas na můj mail nereagoval, po urgenci se však omluvil s tím, že si myslel, že se jedná o spam.
  A pak už to s Antonem Rieckertem z Pretorie, kterému tímto ještě jednou děkuji, šlo jako po másle. Nejdříve obratem zjistil, že zboží do ČR může poslat společností FedEx. Pak řešil cenu dopravy a zboží s ohledem na celní předpisy jeho země. Našel a navrhl řešení. Neustále komunikoval při každém kroku, který udělal. Balíček s dávkovači přistál v Praze během snad  8 dnů od kontaktního mailu. Nebýt mé vlastní dovolené, měl jsem druhý či třetí den zboží doma, protože i FedEx dovede proclít zboží během 24 hodin (na rozdíl od České pošty). Nebudu se z praktických důvodů zmiňovat o původní ceně dodaného zboží, ani o ceně po započítání všech poplatků, které mi byly díky známým nesmyslným embargům obchodů ze zemí mimo EU napařeny (jedná se o hodnotu 2,3krát převyšující cenu zboží). Sdělím jen, že s event. vážnými zájemci o MD100 se dohodnu na prodeji získaných vzorků osobně.
  Jak je patrné z obrázků, MD100 je triviálně jednoduché zařízení, leč skutečně fungující. Nepřestanu se divit, že ho u nás nikdo nedokáže vyrábět. Vytláčení pasty z kartuše je řešeno na známém principu, který se uplatňuje u řady obdobných výrobků, jakými jsou třeba v OBI prodávané pákové mechanizmy na vytláčení silikonových lepidel ve standardních (velkých) kartuších.
  Velmi kvalitní dílenské zpracování MD100 však z něho dělá profi-výrobek, s čímž souvisí i líbivý design a rovněž i dokonale zpracovaný obal a návod k výrobku. Navíc, i když výrobce nejspíš počítá s tím, že do mechanizmu se vkládá jen originální kartuš s pájecí pastou (bohužel, viděl jsem několik různých průměrů a délek těchto kartuší – do MD100 se hodí jen ta, která má tyto rozměry: průměr 15 a délka 70 mm, objem 5 ccm), malý český člověk velmi rychle přijde na to, že v MD100 lze používat i běžné injekční stříkačky o objemu 2 ccm (viz obr.). A to je moc důležité, protože stále častěji lze koupit pájecí pasty ve větších baleních, tj. dózách o objemu 10, 20 a více ccm (např. od firmy fohrmann-Werkzeuge GmbH, Dealextreme aj.), ze kterých se stejně musí pasta naplnit do stříkačky, nebo do vyprázdněné (a nevyhozené) kartuše.
  Mechanizmus MD100 je jednoduchý. Tlačný píst je v zadní poloze aretován pákovou brzdou ovládanou vinutou pružinou. Do zadní polohy jej lze vytáhnout bez námahy pomocí kuličky našroubované na konci pístu. Dopředný pohyb je možný buď po uvolnění brzdy (čelo pístu se nastaví na dotyk s čelem pístu kartuše), anebo – při vlastní práci – pohybem páky, přesněji jejím přitlačením. Píst MD100 svým dorazem zatlačí na čelo pístu kartuše a tím dojde k vytlačení pasty z kartuše. Páka působí jako velmi jemný převodník síly na píst, takže vytláčení pasty z kartuše je snadno redukovatelné. Jelikož na konci kartuše se nasazuje jehla (je součástí balení MD100, ale lze použít jakoukoliv jinou jehlu do injekční stříkačky), dávkování pájecí pasty je velmi přesné jak co do množství, tak i místa aplikace. Více už snad řeknou jen snímky, které jsem k dokreslení této informace pořídil.
  Podle mne je Magnum MD100 špičkou mezi pákovými ručními dávkovači pájecí pasty. 

Obrazová příloha

Foto Hlav

Kdo si vyzkoušel pájení s pájecí pastou, dá mi možná za pravdu, že to jde. Neříkám dobře, protože bych lhal. Jde o to, že tato metoda nebyla vyvinuta pro amatérské postupy, kde se neuvažuje s automatizací. Jak říkám, jde to, ale pro zvládnutí této metody to chce mít – jako vždy – potřebný „vercajk“. Minimálně horkovzdušnou pistoli nebo jednodušší fén, samozřejmě speciální pájecí pastu a něco, čím se bude pasta přesně dávkovat na místo určení. Párátko skutečně není to pravé ořechové!

  Existují profesionální přístroje (vzduchové pumpy), ale na to každý nemá. Dají se koupit i mechanické podavače, které jsou také neskutečně drahé na to, jak jsou jednoduché. Zdejší prodejce zřejmě spoléhá, že má monopol. Jde to i s injekční stříkačkou, ale to je hodně nepohodlné.
  Velmi primitivní pomůcku na dávkování pájecí pasty jsem si zhotovil z nejlevnější tavné pistole na trhu. Za cca 60 korun ji mají v OBI. Nese značku LUX. Pro adjustaci pasty ale nepoužívám originální kartuš, ve které se pasta prodává (pohříchu pokaždé jiného rozměru – zřejmě se páni výrobci ještě nedohodli na normalizaci), ale obyčejnou injekční stříkačku o max. objemu 2 ml. Pastu lze také koupit v krabičkách různých velikostí. Z krabičky nebo kartuše bude nutné pastu naplnit do injekční stříkačky. Jen tak na okraj zdůrazňuji, že pokud se pájecí pasta nespotřebuje v horizontu několika málo týdnů, měla by se uchovávat v chladu a suchu (v ledničce dobře zabalená v igelitovém sáčku), protože obsahuje přírodní oleje, které se mohou v teple zkazit (jako máslo).
  Nejdříve se musí upravit tavná pistole. Obě části krytu pistole se rozpůlí po vyšroubování pěti šroubků. Z vnitřku se vyjme topné těleso včetně el. vodičů a všechny plastové díly (pákový mechanismus s pružinou, podložky), které jsou shodou okolností všechny žluté. Z topeného tělesa se stáhne přední krytka a z druhé strany vodicí trubička.
  Nyní je třeba upravit injekční stříkačku. Píst se vyndá z válce. Na konec válce se nasadí krytka (z topného tělesa) a skalpelem se zařízne tak, aby bylo možné na stříkačku nasadit jehlu. Píst se uřízne skalpelem ve vzdálenosti asi 10 – 15 mm od konce. Nalepí se na jednu tavnou tyčinku, kterou je dobré před spojením upravit rozříznutím do kříže. Slepení jsem provedl horkým vzduchem pomocí plynového hořáku. Napoprvé se mi toto spojení moc nepovedlo (konec pístu je přilepen křivě), zato jsem si pěkně spálil prsty. Určitě by to šlo udělat lépe. Kupodivu, spoj drží jak helvétská víra.
  Zpětné sestavení geretu je velmi rychlé. Do válce stříkačky se v reálu nejdříve nacpe pasta (to jsem při testu nerealizoval). Pak se zasune píst s přilepenou tavnou tyčinkou. Tyčinka se nejdříve volným koncem zastrčí do pákového mechamizmu podavače (mimo kryty), načež se válec stříkačky, resp. krytka nasadí vepředu do drážky v krytu. Opěrky válce stříkačky – pootočené o 90 st. - se zaklesnou za přepážku ve střední části krytu pistole – viz obr.
Podavač se spolu s pružinou usadí do správné polohy. Nasadí se pravá polovina krytu, opatrným tlakem se sesadí obě půlky krytu. Nakonec se zašroubuje pět šroubků.

  Opakuji, že se jedná o velmi primitivní dávkovač, který asi nebude mít dlouhou životnost. Nicméně, v testech jakž-takž obstál. Ne zcela optimální je fakt, že na kohoutku není převod, takže při vytláčení pasty bude nutné mít v prstě cit. Není už asi nutné dodávat, že po vyčerpání pasty bude nutné celý nástroj rozšroubovat a stříkačku znovu naplnit pastou.
  Docela rád přivítám názory těch, kdo se do stavby tohoto nástroje pustí a vyzkouší si jeho funkčnost.

Obr. 1 – Tavná pistole po rozšroubování

Obr. 2 – Injekční stříkačka 2 ml se do zamýšleného prostoru krásně vejde

Obr. 3 – Válec injekční stříkačky s nasazenou krytkou a část pístu přilepený k tavné tyčince

Obr. 4 – Seříznutí krytky

Obr. 5 – Seříznutí krytky se musí udělat proto, aby šlo nasadit jehlu na stříkačku

Obr. 6 -Osazení válce stříkačky do krytu pistole

Obr. 7 – … totéž z jiného pohledu

Obr. 8 – Kompletně sestavený dávkovač před zakrytováním…

Obr. 9 – … a po zakrytování 

Foto hlav

Podobně jako čistící tyčinky Ottotech Flexacrylic – popsali jsme je ZDE – jsou i leštící silikonové kotoučky nástroje užívané zlatníky k dokončovacím operacím na špercích z kovu, slitin či plastů. Stejně tak účinné mohou být při dokončovacích pracích na železničních modelech. Při jejich aplikaci není nutno používat leštící pasty, protože sami obsahují brusivo v materiálu, ze kterého jsou vyrobené. Mají univerzální použití na kovy, slitiny kovů, plasty, dřevo apod. Kromě výborných užitných vlastností se vyznačují nízkou cenou. Z praktického hlediska se více opotřebovávají kotoučky s hrubším abrazivem.

  Silikonové kotoučky se dodávají na dříku 2,35 mm nebo bez dříku. Ty druhé se upevňují na mandrely se šroubkem nebo s krátkým závitem (viz tabulka).
  Kotoučky se vyrábějí v několika základních tvarech (v N-šopíku – ZDE – nabízíme sedm základních tvarů) a čtyřech hrubostech. Číslo v tabulce vyjadřuje, stručně řečeno, počet zrn na palec. 

POPIS a VYOBRAZENÍ	NÁZEV	ROZMĚR (mm)
	KOTOUČ	22 x 3
	SATELIT	22 x 3,5
	VÁLEC	12 x 20
	VÁLEČEK	7 x 20
	NÁBOJ	5,2 x 16
	PLAMÍNEK	5,5 x 12,5
	ŠPIČKA	4,3 x 12
	Mandrela se šroubkem	průměr dříku 2,3
	Mandrela s krátkým závitem	průměr dříku 2,35

(Technické detaily poskytla firma Advantage-fl)

Čtenáři webu si zajisté všimli, že v nabídce N-šopíku jsou i všelijaké lékařské nástroje, které považuji za účelné pro modeláře. Nástroje pochází z produkce české firmy MEDIN, sídlící v Novém Městě na Moravě –

  Použití nástrojů MEDIN (dříve Chirana) mezi modeláři nebylo dosud zase až tak obvyklé pro jejich relativní nedostupnost na běžném trhu. Ti kdo v minulosti získali tyto nástroje do své výbavy (např. coby vyřazené z různých zdravotních středisek) zajisté potvrdí, že mají „vercajk na celý život“.  A v tom je také hlavní důvod, proč jsme je zařadili do nabídky N-šopíku – ZDE.
  Pokud si náš zákazník vybere jakýkoliv nástroj z produkce MEDIN – nejen z uvedených v N-šopíku -, můžeme bez problémů zajistit jeho dodání v rozumných cenách.
Pravidelně lze tyto nástroje také objednat u našeho stánku na výměnných setkáním modelářů v menze v Opletalově ul. v Praze 1.

(Ilustrační foto MEDIN)

Slovem mikrometr (přesněji mikrometrické měřidlo) bývá označován jemný měřící přístroj používaný především v průmyslové výrobě, určený pro přesné měření vzdáleností. Třmenové mikrometry jsou vyráběny s různými rozsahy měření, standardně po 25 milimetrech. Vedle mikrometrických měřitel pro měření vnějších rozměrů existují měřidla pro měření vnitřních rozměrů. Jedná se např. o mikrometrickými odpichy nebo hloubkoměry.

  Běžné mikrometry s dostatečnou přesností a použitelností pro modelářskou praxi jsou například mikrometry zn. KINEX¹⁾. Dají se pořídit (podle velikosti, resp. rozsahu měření) za cca 500 Kč. O řád dražší jsou špičkové výrobky některých zahraničních výrobků (Německo, Japonsko, USA), anebo digitální mikrometry. Na zvláštní objednávku můžeme mikrometr KINEX dodat v rámci N-šopíku – ZDE.

Popis a princip mikrometru

  Běžně dostupné analogové mikrometry mají odečet 0,01 mm, digitální pak mají desetkrát přesnější. Ale u dobře seřízených analogových mikrometrů lze tisícinu milimetru odhadnout.
  Princip mikrometru je založen na přeměně úhlových pohybů v pohyby lineární pomocí šroubové dvojice. Vřeteno mikrometrického šroubu má stoupání 0,5 mm. Na pevné válcové části, po níž se při otáčení posouvá oběžný bubínek (má průměr 17 mm), jsou dvě stupnice, oddělené osovou čarou, a to horní s dělením milimetrovým a dolní, která má také milimetrové dělení, ale oproti horní je posunutá o půl milimetru, takže vlastně ukazuje poloviny milimetrů. Při jednom otočení vřetenem (je pevně spojené s bubínkem) se díky stoupání šroubu posune hrana bubínku o 0,5 mm. Na zešikmené hraně bubínku je stupnice s 50 dílky na obvodu. Když se tedy otočí bubínkem o pouhý 1 dílek na jeho stupnici, tak se vlastně otočí vřetenem mikrometrického šroubu o jednu padesátinu poloviny milimetru, což představuje vzdálenost jedné setiny milimetru na ose mikrometrického šroubu.
  Vřeteno mikrometrického šroubu je opatřeno rohatkou, jejíž úkolem je dát obsluze znamení, že nastal dotyk indikační plošky s měřeným obrobkem (předmětem) a takto upozornit, že jakékoliv další otáčení vřetene je bezpředmětné. Indikační plošky (jedna je pevně spojena se třmenem, druhá s mikrometrickým šroubem, jsou matně chromované a mají průměr 6,5 mm.
Všechny prodávané mikrometry musí splňovat normu ČSN ISO 3611 (251402) – Třmenové mikrometry pro vnější měření.²⁾

Zásady měření s mikrometrem

  Mají-li být s mikrometrem dosaženy přesné hodnoty měření, musí byt dodrženy definované zásady pro práci s třmenovým mikrometrem. Především, je nutné dodržovat nejzákladnější pravidlo, a tím je temperování. Mikrometr, který se musí uchovávat na bezpečném místě dokonale chráněn od okolí (kazeta s molitanovou podložkou), musí mít při měření stejnou (stabilizovanou) teplotu jako měřený předmět.

Postup měření

1. obrobek se upne mezi měřící plochy,
2. mikrometrický šroub se utahuje rýhovaným válečkem rohatky, nikoliv bubínkem (obě tyto části mají rýhování), až do chvíle, kdy mechanizmus rohatky začne „prokluzovat“,
3. mikrometr se zafixuje stavěcím šroubkem na boku třmenu,
4. mikrometr se klouzavým pohybem sundá z obrobku,
5. odečte se naměřená hodnota.

Správné držení mikrometru 

  Měřidlo se musí držet pouze za třmen, anebo se přidržuje opřený o část dlaně mezi palcem a ukazováčkem jedné (levé) ruky a drží se prsty druhé (pravé) ruky za váleček rohatky, se kterým se otáčí (utahuje se mikrometrický šroub). (Poznámka: levostranné držení mikrometru není možné s ohledem na pozici stupnice)
  Aby se při sériovém měření vyloučily chyby, jenž by mohly být způsobené teplem ruky, mikrometr se často upíná do přidržovacího stojánku.
  Mrtvý chod v závitu mikrometrického šroubu
  Matice mikrometrického šroubu má v určité části drážku. Matice se může utáhnout pomocí stavěcího šroubu se závitem umístěným na boku třmenu. Tento šroub dosedá na kuželovitý vnější závit matice. Tím se dá odstranit vůle v závitu.

________________________

1) KINEX, výrobce měřicích nástrojů a nářadí. Firma má kořeny v Bytči (Slovensko). V roce 1897 zde vznikla v rámci parní pily strojírna, která vyráběla (manufakturně) měřicí pomůcky pro měření dřeva. Tamní  strojník Jakub Morgenštern s dalšími podnikavými Židy založili v roce 1906 akciovou společnost s názvem Válvölgyi vasipár részevénytarsaság Nagybittsén. Sto akcionářů vložilo základní kapitál 100 000 korun. V různých obdobích se firmě dařilo víc, jindy méně. Vliv na to měli vojenské zakázky. V době 1. republiky byla firma přejměnována na KOV, a. s., po válce zde pak vnikl národní podnik. Dnes má firma své zastoupení v České i Slovenské republice. – Podle firemního materiálu fy KINEX CZ, spol. s r. o. 
2) Tato mezinárodní norma stanoví nejdůležitější rozměrové, funkční a kvalitativní vlastnosti třmenových mikrometrů pro vnější měření. V přílohách jsou uvedeny informace týkající se hodnot chyb měření v každém bodě měřicího rozsahu a doporučení pro užití nástrojů a zkoušení jejich přesnosti. Tato mezinárodní norma platí pro mikrometry vybavené šroubem se stoupáním 0,5 mm nebo 1,0 mm, mající maximální rozsah 25 mm a pokrývající délky měření do 500 mm a mající pevné (nevýměnné) doteky.
POZNÁMKA – Tato mezinárodni norma neplatí pro digitální mikrometry, avšak smí být použita pro stanovení vhodných požadavků pro tyto mikrometry, pokud je to vhodné.

Literatura

unimetra
eamos

Foto Hlav 

Dokonalou pomůckou pro čištění a leštění špatně přístupných míst na kovových dílech, například na leptech nebo pojezdech modelové železnice apod., představují pružné akrylátová tyčinky nesoucí označení Ottotech Flexacrylic Rods od známého amerického dodavatele nářadí a materiálů pro zlatníky Otto Freie. Tyčinky nabízím v N-šopíku – ZDE.

  Flexibilní akrylátové čistící a leštící tyčinky jsou ideální pro čištění a leštění zlata, stříbra a dalších drahých kovů, ale stejně tak kovů barevných, ze kterých se vyrábějí lepty a další díly k modelům železničních či silničních vozidel, lodí či letadel. V pružné leč dostatečně pevné tyčince o průměru 2 nebo 3 mm je již při výrobě rozptýleno abrazivo čtyřech hrubostí zrn¹⁾:

- modrá = hrubá (hrubost zrn 100)
- tmavě šedá až černá = střední (hrubost zrn 150 – 200)
- hnědá = jemná (hrubost zrn 600)
- zelená = extra jemná (hrubost zrn 1100)

  Tyčinky jsou dlouhé 19 mm a upevňují se do speciální mandrely (držáku), která má svěrací kleštinu ovládanou otočnou korunkou na závitu. Dřík mandrely (pro dvoumilimetrové tyčinky) má průměr 2,35 mm. Mendrely lze upevnit do ručních vrtacích frézek i stacionárních strojů, ale primárně jsou vyrobeny pro ruční práci (držení v prstech), kdy lze také docílit nejlepšího zamýšleného výsledku při čištění či leštění součástky.
  V současnosti nabízíme tyčinky všech čtyř hrubostí o průměru 2 mm, včetně mandrel, ale na zvláštní objednávku můžeme dodat i nástroj o průměru 3 mm.
  Více než jakákoliv další slova na adresu tohoto zajímavého pomocníka může být jen praktická zkouška. Při ceně 11 Kč za tyčinku a 53 Kč za mandrelu to nemůže být problém.

_____________________________________

1) Výrobce neuvádí údaje o zrnitosti , leč laskavostí firmy Advantage-fl se podařilo získat dále uvedené hrubosti materiálů tyčinek vyjádřené v obvyklém vyjadření, tj. počtu zrn na palec