[1]Jak postupem času poznávám stále víc českých, moravských a slovenských modelářů, ať už prostřednictvím osobních setkání, na internetových diskusích, nebo díky odkazům kamarádů, tak si říkám, jaká to je škoda, že fakticky neexistuje nějaký vše-završující modelářský spolek, který by plnil především informační a metodickou roli. Kolik zajímavých akcí existuje a přitom se o nich lidé dozvídají jen sporadicky a nesystémově. Jenže, dneska je myšlenka „centralizace“ čehokoli téměř nepřijatelná, neb si ji někteří mylně vybavují např. jako Svazarm.
A přitom víme, že v různých koutech země existují modelářské spolky – zaplať pánbůh za ně! – ale… Jejich omezené (finanční) možnosti jim nedávají šanci na vlastní zviditelnění. Není tak jednoduché, jak to někteří zlehčují, dozvědět se o jejich činnosti, včetně sem tam někdy realizovaných výstavách, dnech otevřených dveří atd. Možná, že se mnohé z těchto spolků spokojí se zájmem místních obyvatel, se kterými se i osobně znají. On ale existuje i zájem přespolních. Jen některé zkušené party dokáží upořádat pracovní seminář, kde se předávají zkušenosti, techniky modelářské práce apod. A přitom stále dokola slyším, že se obtížně daří k modelaření přitáhnout děti a mládež. Nejsem naivní, abych si myslel, že dnešní děcka nadchne pilník, lepidlo a temperová barva stejně jako tablet. Vím už to i z vlastní zkušenosti.
A ještě něco, byť střílím do vlastních řad. Poznal jsem, že ani náhodou není pravda, že středobodem modelářského vesmíru u nás je rádoby prestižní a do sebe zahleděný klub Zababov. Ne snad proto, že sdružuje jen asi stovku aktivních modelářů, ale protože jeho přísná a konzervativní pravidla neumožňují progres, především technologický. Ale to zase souvisí se zásadní odlišností ve stavbě „standardního“ (stacionární) kolejiště a kolejiště z modulů. Vše má své pro a proti…
* * *
Už více jak před rokem jsme se vraceli z Napajedel, přibrzdili ve Velkém Meziříčí a shlédli kolejiště zdejších modelářů. V suterénu Střední umělecké školy parta nadšenců vybudovala snad největší kolejiště v měřítku 1:120 u nás. Nemohu však tvrdit, že to je opravdu největší TT-čkové kolejiště u nás, protože mnohé další jsem určitě ještě neviděl. Ale to souvisí s tím, co tvrdím výše, že máme absenci nějaké „centrální informace“. Oni totiž nevědí ani Meziříčáci, jestli je jejich kolejiště největší, když jsem se jich na to ptal. Co si ale budeme povídat, všichni chlapi vědí, že o velikost nikdy nejde :-). Rozhodující je šikovnost. A když se vrátím zpátky k modelařině, tak určitě významnější jak velikost je třeba obsah do měřítka zmenšené železniční reality. A asi to vůbec nejdůležitější je, že se nepočetná skupina modelářů má kde scházet nad stejným koníčkem a současně i ochraňovat historii československých železnic.
[2]
A tak když přišla informace, že v Meziříčí se opět uskuteční výstava Klubu železničních modelářů, osazenstvo modelářské besedy z Nagana přijalo nápad, že tam pojedeme. Nakonec se z řady příčin na Vysočinu vydala jen nepočetná delegace doprovázená omladinou. No, tak by asi zněla oficiální tisková zpráva, kdybychom ji chtěli vydat, ve skutečnosti Pami dostal za úkol pohlídat celý víkend dceru a já získal na půl víkendu vnoučka. Je nepodstatné popisovat cestovní trable s blinkáním a kakáním, byť i to patří k životu.
[3]
Delegace Pražáků se ale nepřijela jen tak kochat, nýbrž jak komentoval sám náš hostitel Monty: „… budiž vám odpouštěno vstupné, protože informace, co jste nám poskytli, jsou cennější než lze vyjádřit penězi…“ A to je nutné ocenit, byť pokud jde o odbornou nalejvárnu, hlavní slovo měl Pami. Ve Velkém Meziříčí totiž zažívají – dalo by se řídi – přeměnu spočívající v přechodu od analogu k digitálu. Moje zkreslená představa, že místo takového technologického přechodu by bylo lepší vyhořet mi místní celkem věcně vysvětlili argumenty, že pokud jde o ovládání kolejišti, jsou s digitalizací už skoro u konce. Hodně jim v tom pomohli komponenty z produkce Fuldy, které jinak označujeme jako DIGI-CZ. Bylo však patrné, že někteří zdejší členové ještě nemají zcela jasno v otázce digitalizace (modelů) trakčních vozidel. Zdálo se mi, že prozatím více věří tomu co „jedna paní povídala“, než aby si nastudovali z dostupné odborné literatury výhody a nevýhody digitálu, resp. si tento provoz vyzkoušeli na nějakém tréninkovém kolejišti. Velkým předsudkem např. byla uváděna úvaha, že v případě nedokonalého kontaktu dvounápravového motorového vozu a výpadku dojde k vymazání paměti dekodéru. Ale možná jsem jen špatně pochopil tento údajný „problém“.
[4]
Zatímco dospělá část naši delegace vedla tyto nanejvýš užitečné hovory, robátka se nechala nadchnout přístroji teprve nedávno vyřazenými z běžného užívání též v železničních kancelářích. Zcela je například uchvátil psací stroj Consul. Když jsem z něho sejmul kryt, abych nasadil vypadlou pásku, Nikolka s hrůzou vykřikla: „Jé, tys jim to rozbil“. Honzíkovi do té doby totiž nevadilo, že psal, přesněji ďubal písmenko po písmenku, ale na papíře nebylo nic vidět…Když je po chvíli psací stroj omrzel, a dostatečně se vykecali při telefonování starým bakeliťákem, a soustředili se nad tabletem, kde začali mydlit jakési hry, čučel jsem zase já…
Klub železničních modelářů ve Velkém Meziříčí skutečně nepatří k početným (má 9 členů), ale těch několik pracovitých párů rukou odvádí skvělou práci, na kterou se stojí za to přijet podívat. Sám jsem se zde před časem inspiroval třeba tvorbou skal. Jedna scenérie z kolejiště (viz obr.) mi z mého pohledu připadá jako jedna z nejzdařilejších, co je možné na českých a moravských kolejištích (a modulech) vidět. Ještě jednu věc je zde možné vidět a obdivovat: Modely parních a motorových lokomotiv z dílny jednoho z členů snesou to nejvyšší hodnocení kvality. Slíbil jsem jim vyrobit naše „tacho“ (DIGI-CZ 017), z čehož je patrné, že to s digitalizací trakčních vozidel myslí vážně, protože jedině s kvalitním měřením modelové rychlosti lze docílit kalibraci lokomotiv a modelový provoz. Ostatně, kompletně digitalizovaný provoz kolejiště už modeláři z Velkého Meziříčí plánují příští rok. Máme se prý přijet podívat…
[5]
Obrazová příloha
Foto hlav