Velikonoce v Naganu

^[1]Při modelářské besedě v Naganu se nepije jenom pivo, becherovka či kdovíco jiného, ale pije se tam i čaj. Proč bylo v jednu chvíli na stole více čaje, jak čehokoliv jiného, mělo svůj důvod. Nebyl to strach z pančovaného chlastu, kterého je ještě mezi lidmi na 5000 litrů. To jen paní Mirka pustila Jindru do hospody s podmínkou, že obdaruje kamarády jakýmisi velikonočními buchtami stylově tvarovanými do podoby mašinek a vagonků. A zapíjet buchty pivem? To je jako Kofolou zapíjet vepřo-knedlo-zelo  🙂 

  S tím otráveným alkoholem mezi lidmi, což je stále vděčné téma pro média, to sice není legrace, jenže realita bude nejspíš jiná. Někde v kredencích za moukou a cukrem možná pár zapomenutých vraždících lahví koupených v dobré víře jistě zbylo, ale ty chybějící hektolitry jedu mají nejspíš pod kontrolou ti, co je úmyslně načerno připravili pro kšeft. A nyní čekají. Na co, to nevím? Ale tak nějak to asi bude. Pokud jde o „naše“ Nagano, tam už jsme se dávno vrátili po krátké prohibici do normálu.

  Čtvrteční sešlost vlastně byla v něčem zvláštní. Parta se spolu sešla po čase. Mezitím se totiž v plánovaných termínech, vyhrazených pro modelářské besedy, konaly jiné – nutné připustit významnější – akce. Takže jsme ty modelářské seance patřičně prodiskutovali, stejně jako některé vesměs úsměvné diskuse vedené v současnosti na konfeře Zababova či na modely-dizkuze-biz. Už dlouho jsem si tam ani tam nepřečetl nic nového, zajímavého, nedej bože poučného. Jen nic neřešící plky, názorové neshody vč. osočování atd. – což je pro dnešní internetové diskuse stejně typické, jako je tomu na politické scéně. Nějak moc rychle se učíme.

^[2]

 

  Jelikož ne všechno na zmíněných diskusích poctivě čtu, bylo pro mne jistým překvapením sdělení, že je opět dusno okolo Šikulů. Prý zdražili své papírové stavebničky až tak moc, že to modeláře slušně řečeno pobouřilo. Tak jsem se do těch slov začetl taky. „Mluvčí“ Šíkulů Houmr to vysvětluje nákupem moderních technologií a platy pro nové zaměstnance. No, jen aby ta pravda okolo této firmy nebyla jiná. Něco se šušká o jakýchsi evropských dotacích do jiných firem majitele, ale to jistě budou pomluvy této ryze moravské firmy, což už mi kdosi důrazně vysvětlil, když jsem publikoval recenzí jediného šikulovic domečku. Bylo by škoda, kdyby projekt českých modelů skončil stejně rychle, jak začal. Ale hlavně bychom si neměli nic nalhávat…

  Zatímco v Naganu Jindra nutil přítomné do ochutnání mašinek z těsta, což se mně osobně zdálo jako ničení uměleckého díla, pozornost přátel upoutal „můj vynález“ – již na stránkách Honzíkových vláčků prezentovaný. Kruhové světlo jsem názorně umístil na objektiv malého LUMIXu, aby si Pavel s Richardem mohli učinit názornou představu, jak se s ním fotí. Jenže, zatímco oni bezelstně čučeli zblízka na světlo, já omylem stiskl spoušť. Záblesk vestavěného blesku je samozřejmě oslnil. To jsem si zase vyslechl neslušných slov… Ale fotka je to krásná, že?. Kdybych jim řekl, aby se do objektivu tvářili normálně, určitě by se jim to nepovedlo, ani kdyby se snažili…

^[3]

  Zatímco kolegové popíjeli čaj a pojídali buchty, jeden z pravidelných účastníků besedy si „rovnal čáru“ – jak by se mohlo z  fotografické dokumentace jevit. Není tomu ovšem tak, on si jen hrál s rozsypaným cukrem, protože vyfasoval cukřenku, která neměla záklopku. A taky klel jako pohan…

^[4]

 

*   *   *  

  V sobotu dopoledne skončil na ČT2 devítidílný seriál Tajemství železnic (zatím je dostupný na webové stránce ČT). Odezvy na něj, které jsem mezi kamarády a známými zaregistroval, jsou příznivé. Sám mám také rád smysluplné dokumenty, zvláště ty o technické vyspělosti naší země a umu našich lidí. Pravda, stejně jako mnozí jiní i já mívám pocit, že dnes už neumíme vybudovat a zprovoznit takové gigantické stavby, jako byly nejrůznější železniční tratě, a uchyluji se k lacinému tvrzení, že jediné co se současným mocipánům daří, je jejich rušení a likvidace. Není to samozřejmě pravda v tom smyslu, že i dneska vznikají veliká díla, která možná ocení až příští generace. Jiné to je samozřejmě s aférami týkajícími se jejich financování. Ty jsou také gigantické.
  Vybrané kapitoly pro seriál Tajemství železnic nejspíš byly jen pověstnou třešinkou na dortu. Určitě je těch tajemství okolo železnic více, ale nejspíš je to tak, že na další díly nejsou penízky. Musí se přece točit „nekonečné“ a nepoměrně stupidnější TV seriály, protože na ty kouká zbytek národa. Pouštěl jsem si přes velikonoce jednotlivé díly seriálu Tajemství železnic  a pročítal diskusi diváků k nim. Kupodivu, jediným kritizovaným článkem ve štábu tvůrců byl komentátor pořadu Martin Dejdar. I mne rušily mnohé scestné a laciné příměry obsažené v komentářích pramenící z „třídní nenávisti“. Pan Dejdar (který může tvrdit, že říkal jenom to, co měl ve scénáři) prostě neobstál ve srovnání s Václavem Žmolíkem, který komentoval podobný seriál Svět železnic, jenž už také patří minulosti. Ale jinak, jak už jsem napsal, Tajemství železnic jsou moc dobré dokumenty a rád bych se dočkal jejich pokračování.

  Tak pěkné po velikonocích. Leč  zimní gumy ještě nepřezouvejte!

Foto hlav