Popis stavby modelu Brejlovce z leptu (v N-ku)

^[1]Protože nemám o čem psát :-), tak se několika odstavci vrátím k popisu stavby Brejlovce z vyleptaného plechu v měřítku N. Vím, je to trošku nesystémové po tom, co už jsem zveřejnil ZDE ^[2], ale třeba někomu moje postřehy pomohou. Předpokládal jsem naivně, že se ozve pár modelářů, kteří už mají vytvoření tohoto modelu za sebou, že se prostě podělíme o zkušenosti, leč až na jedinou výjimku se tak nestalo. Budiž. Přesto tentokrát nebudu psát typickou recenzi, aby zase nebyl kravál, spíš se zaměřím na poznatky, které mne při stavbě napadly, anebo které jsou třeba i odlišné od návodu.  

  Lept motorové lokomotivy řady 753 (dříve T 478.3) v měřítku 1:160 nabízí za 800 Kč firma DK-model Lukáše Košťála (kat. č. N 0207). V přiložené dokumentaci je uvedeno, že autorem modelu je Petr Neuman. Kromě vyleptaného aršíku je zájemcům poskytnut jednoduchý nákres postupu stavby, přehled umístění očíslovaných dílů na aršíku a dále bodový popis stavby (dále jen návod). Postrádám základní rozměrové schéma lokomotivy v reálném měřítku (zejm. rozvory náprav a podvozků a rozměry délky, šířky a výšky) a třeba jen i náznak řešení modelu pojezdu. Škoda také, že ani na webové stránce firmy není nějaká obecná informace o tom, jak se staví modely z leptů. Určitě by to přivítali všichni, kdo se této velmi zajímavé metodě tvorby modelů věnují, zvláště když lepty od DK-model patří k těm nejlepším, co se na českém modelářském trhu nabízí.
  Lept Brejlovce v měřítku N je vyroben z alpaky tl. 0,21 mm. Na formátu 200 x 140 mm je umístěno celkem 69 očíslovaných dílů (pochopitelně mnohé z nich v příslušných počtech). Číslování dílů zhruba odpovídá postupu stavby. Kvalita vyleptaných dílů je velmi dobrá, hrany jsou ostré, ohybové rysky jsou dobře proleptané, spojovací můstky jsou až na výjimky dobře umístěné, mezery mezi díly, resp. nosnými plochami aršíku jsou dostatečné, takže oddělování dílů od aršíku lze vykonat snadno ostrým skalpelem (používal jsem skalpel OLFA AK3 – ZDE ^[3]). V tomto ohledu jsem na leptu nenašel chybu. Moje drobná výhrada se vztahuje pouze k řešení některých detailů, které jsou součástí jistých dílů. Konkrétně třeba žebříčky (schůdky) pod dveřmi kabin, které jsou součástí podélníků rámu (1), jenž jsou extrémně ohroženy ulomením při sestavování a manipulaci s karoserií. Mně se to samozřejmě povedlo u všech čtyřech schůdků. 
  Veškeré pájení jsem prováděl především pájecí stanicí Salomon SR-976, u malých detailů mikropájecí stanicí Solder UNIT ST 081, na cit. materiál mi nejlépe fungovala pájecí kapalina ELCHEMCo „na nerez“ a jako pájku jsem použil zn. Stannol, typ HS10 (složení S-Sn69Pb39Cu1, prům. 0,5 mm).
  Návod doporučuje nejdříve spájet podélníky rámu (díly 1 a 2), které jsou vnitřní a vnější. Vnitřní (1) mají několik otvorů, což jsem vyhodnotil jako „montážní otvory“ (nikde to není napsané, proto to jen odhaduji; pravda, tyto otvory se vyskytují i u jiných dílů, které se mají spolu spojit, a je to báječná věc). Postupoval jsem tak, že jsem na rovné letovací desce (nabídka ZDE ^[4]) nanesl na oba k sobě patřící díly nepatrné množství cínu (takový „film“ po celé délce a šířce). Pak jsem díly 1 a 2 přesně sesadil k sobě, fixoval je svorkami a přes cit. „montážní otvory“ jsem zahřál díly hrotem páječky a vpravil tam potřebné množství cínu – ne ale moc, aby se nad otvorem nevytvořil klobouček. Obdobným způsobem jsem na oba podélníky připájel dvakrát dvě závěsky (4). Po zkušenostech bych možná příště připájel závěsky až někdy ke konci stavby. Proč už jsem vysvětlil.
  Už jsem minule popsal, že jsem podle návodu (a podle ohybové rysky v okraji závěsek) vyhnul (krajní) část závěsek „ven“. Což bude nejspíš špatně, protože i podle mnoha obrázků Brejlovců lze usuzovat, že tyhle nepatrné plíšky musí být zahnuty směrem dovnitř. Jinak už při uchopení karosérie mezi prsty lze cítit, že něco není v pořádku.
  Návod dále doporučuje připájet k podélníkům rámu obě bočnice (5 a 6). V této souvislosti je potřebné připomenout, že Brejlovec má asymetrii jak v podélné, tak příčné ose. Pro další (v souladu s návodem autora) budu orientovat předek stroje vpravo, a zadek je tam, kde jsou ve střeše otvory od ventilátorů.

^[5]

^[6]

^[7]

Obr. 1 – 3 Postupné sestavování rámu modelu, bočnic a čelních žeber

  Tzn. že do pravé zadní části bočnice (5) se musí instalovat zahloubení pro schůdky (z dílů 7 a 8). Malým oříškem je splnění doporučení návodu, cit.: „pozor, nezacpat otvory“. Díly 7 jsou vlastně dva rámečky, díl 8 je dno pod výklenkem pro schůdky. Všechny díly, vč. pravé bočnice (5) mají přesně vyleptané otvory pasující na sebe, do kterých se někdy v pozdější fázi stavby připevní schůdky, což jsou vlastně takové miniaturní skobičky ve tvaru drátků do sešívačky. Při sestavování těchto dílů jsem si uskřípnul z kytarové struny průměru 0,22 mm šest cca 3 cm dlouhých kousků (jeden konec jsem ohnul o cca 90°). Všechny díly jsem navléknul na drátky (jako korále), prokapal pájecí kapalinou, stisknul dohromady tzv. pinetou na vlasy (hliník, jemné sevření, manželka o tom neví…) a z boku nanášel kapičky cínu. Ten zatekl mezi díly a současně došlo k připájení dílů 7 a 8 k bočnici 5. Prakticky se všemi drátky se mi podařilo po zchladnutí cínu pootočit a postupně je vyndat z otvorů (jen jeden jsem musel nahřát a kleštičkami vytáhnout). Tak zůstaly otvory průchozí. Ale samozřejmě jen do etapy kytování, broušení a barvení. Ještě že mám tenoučké vrtáčky průměru 0,2 mm, které lze upnout do hodinářského svidříku – nabídka ZDE ^[8] – protože jinak podle mne prostě nejde nezacpat otvory v karosérii, kterých je zde pěkná řada. 
  Ve 3. bodu návodu se vyžaduje „ohnout čelní žebra (9), zaklesnout je do zámků bočnic a přiletovat je k rámu.“ Tuhle větu jsem si četl několikrát, než jsem pochopil, jak na to… Ony totiž ty zámky jsou patrné myslím jen u verze modelu TT (a větší?). Na tomto leptu jsem je neobjevil. Čelní žebra vlastně tvoří podlahu a záda kabin, takže se musí ohnout podle vyleptaných rysek v bočních příčkách žebra přesně do úhlu 90°! Co je dno a co jsou záda tohoto dílu se dá poznat podle vyleptané rysky u úzké strany dílu, do které přijde v další etapě instalovat (připasovat a připájet) díl 26 – čelo kabiny. Tzn., že cit. ryska musí být vidět při pohledu shora a musí být u předního/zadního okraje karosérie.

^[9]

^[10]

Obr. 4, 5 – Správná poloha čelního žebra. Do vyleptaného zahloubení (označeno šipkou) přijde připájet vytvarované čelo kabiny. Pod žebrem je již přípájen čelník. Z obrázků je též parné, jak „trpí“ schůdky pod kabinami a výstupky závěsek 

  Podél vnější hrany čelního žebra se ohnutím upraví (připasují) čelníky (10), které jsou plné otvorů pro osvětlení aj., a připájí se.
  V tomto okamžiku mám jeden malý zlepšováček. Dříve nebo později dojde k řešení pojezdu. Rám pojezdu bude nejspíš nutné instalovat do profilu karosérie v jejím spodku. Když jsem tento díl později kreslil v Corelu, napadlo mne, že by bylo vynikající, kdyby byl součástí stavebnice. Aspoň jen jako maketa, např. vypálená laserem z překližky či kuprextitu. Krásně by posloužila jako forma při sestavování a pájení spodní části karosérie. Totiž, když se podaří ideálně spájet právě tuto část karosérie (v přesných pravých úhlech), je vyhráno. Karosérie se nebude kroutit a nebude vypadat, jako by jí někdo nafackoval…
  Základ rámu by mohl vypadat takto:

^[11]

Obr. 6 – Schéma rámu pojezdu

  Ve 4. bodu návodu se vyžaduje ohnout podle rysky (výjimečně s vnějším ohybem) díly 11 a 13 (i tyto jsou asymetrické), což je levá a pravá okenní bočnice. Lícování s bočnicemi (5, 6) se má provádět podle rámu oken. Vyřešil jsem to tak, že jsem si pomohl dvěma silikonovými leštícími nástroji ve tvaru špičky (ZDE ^[12]) (mají tvar kužele), které jsem vložil do otvorů oken v dílu 11, resp. 13 a připasoval k je dílu 5, resp. 6. Styčně plochy jsem předem pocínoval (viz výše) a spájel.
  Zdůrazňuji, že v návodu je uvedeno, že nejdříve se připájí díl 11 (pravá okenní bočnice), pak se musí instalovat a připájet dvě vnitřní žebra (12) a teprve potom se připájí druhý okenní díl (13). Jinak by se nepodařilo žebra vložit.

^[13]

Obr. 7 – Na snímku je patrné zapájení okenní stěn, vnitřních žeber a žeber střech, vč. připadané střechy nad ventilátory 

  Zatímco přesné umístění vnitřních žeber (12) je definováno proleptanými mezerami v okenních bočnicích (11 a 13), ne tak je tomu u dalších žeber, označených jako žebra střech (14). V návodu se píše, že tato žebra se připájí cca 1 mm před vnitřními žebry (12) směrem k čelům. Tady vznikl malý problém, který souvisí s instalací střešních dílů. Nakonec jsem přesné umístění žeber vyřešil podle délky střešního dílu 22, tj. tak, aby střecha přesahovala přes žebra.
  V několika dalších postupových krocích se musí vytvarovat všechny střešní díly a připájet je k žebrům a bočnicím. Nejdříve jsem vytvaroval a připájel střešní díl 20, ve kterém jsou otvory pro ventilátory. Tím jsem zpevnil horní část karosérie a svým způsobem definoval rozteč bočnic (5, 6). Nato jsem sestavil střední část střechy z dílů 19 a 22. K jejich vytvarování jsem použil tyčky z tvrdého dřeva různého průměru, prohýbání jsem prováděl postupně na měkké podložce. Kritické jsou podélné větrací otvory v bočním dílu střechy (19). Jsou velice jemné a opravdu hrozí jejich nevratné poškození. Už jenom bezpočetné uchopení karosérie mezi prsty je pro tyto tenoučké lišty nesmírně nebezpečné. Nemám ale nápad, jak je pro další montáž bezpečné ochránit. Postupně jsem zastřešil přední část (za kabinou) a až nakonec obě kabiny.

^[14]

Obr. 8 – Střechy jsou vytvarovné, připájené a nahrubo začištěné

  K tomu se ještě vrátím, protože nejdříve je potřeba kabiny vytvořit. V tomto okamžiku však návod přikazuje (v bodě 7.) naohýbat pluhy (23) a připájet je. Tento bod jsem ale přeskočil, protože si nejsem jistý, jestli to je tak správně. Jistě, pluhy by nejspíš ochránily žebříčky pod dveřmi do kabin, a také konečky závěsek, které se tak dlouho budou při odkládání a sestavování karosérie ohýbat, až se jednou ulomí, jako se už dávno ulomily žebříčky. Ale vždyť není vyřešen pojezd, podvozky a s tím související spřáhla! Tak proč spěchat s připájením pluhů, které nejspíš bude nutné upravit podle rozměrů a tvaru spřáhel?
  Bočnice kabiny (24, 25) se musí připájet zboku i zespodu k čelním žebrům (9). Je to pěkná piplačka, protože pravoúhlost je nezbytná! Současně však musí bočnice kabiny lícovat s bočnicemi (5, 6).
  Jak je v návodu uvedeno, přichází na řadu nejkritičtější bod stavby – sestavení čela kabiny vč. brejlí. Kupodivu, šlo to dobře. Podotýkám, že jsem postupoval přesně podle návodu, pracoval pomalu a s rozvanou a především s mikromnožstvími pájky na hrotu páječky. Nejednou jsem díly „nabodované“ k sobě přeměřoval a jejich vzájemnou polohu upravoval. Rovná letovací deska a k tomu maličký příložný úhelník (ZDE ^[15]) mi velmi pomohly. Nejdříve jsem vytvaroval a připájel spodní část čela kabiny (26). Pozor, tento díl není „obyčejný“ obdélník, ale jeho okraje jsou vychýlené, protože čelo je pod brejlemi mírně šíkmo. Takže bacha, aby se je nepodařilo připájet vzhůru nohama. Pak jsem k čelu připájel spodek pod brejlemi (27) a nakonec samotné brejle (28). Autor modelu asi počítá s tím, že brejle jsou „zrcadlem“ modelu, takže raději v aršíku vyleptal jedny brejle náhradní, protože co kdyby se někomu podařilo brejle zničit…

^[16]

Obr. 9 – Snímek dokumentující sestavení kabiny

  Když jsem si byl jistý, že všechno sedí jak má, hlavně že brejle jsou umístěny vodorovně s horizontální rovinou, tak jsem zevnitř přidal cín na všechny styčné spoje, abych si byl jistý pevností konstrukce.

^[17]

Obr. 10 – Po sestavení musí být brejle ve vodorovné poloze

  Z počátku se mi zdálo, že zastřešení kabin je vymyšleno nějak moc složitě. Předně proto, že v bočních dílech střechy (4 x díl 31) je několik proleptaných mezer. Nakonec jsem se přesvědčil, že s ohledem na tvar střechy by tyto díly nešly vytvarovat, kdyby tam ony proleptané  mezery nebyly.

^[18]

^[19]

Obr. 11, 12 – Zastřešování kabiny

  V této souvislosti si dovoluji vyjádřit pochybnost, zda je nutné, aby na rubové straně většiny střešních dílů byly proleptané podélné ohybové rysky. Totiž, ať se člověk snaží sebe víc, tak při tvarování střechy se díky těmto ryskám vytváří na lícové straně viditelné zlomy. Ty lze odstranit až při (opakovaném) broušení a kytování střechy. Jsem přesvědčený, že plech tl. 0,21 mm by šlo bezproblémově vytvarovat pomocí tvořítek i kdyby tam ty rysky nebyly. Bohužel, tuhle konstrukční „vadu“ u střech mají i další lepty lokomotiv z dílny pánů Košťála a Cekula. Ale třeba to jiným modelářům takto vyhovuje.
  První boční díl střechy nad kabinou jsem mordoval snad půl hodiny, než jsem přišel na to, „kam táhnout a kam tlačit“. Nutno ovšem předeslat, že tomuto pasování předcházelo připevnění nepojmenovaného dílu 29 a dílu 30, který nese název trubka reflektoru. V návodu je v souvislosti s těmito dvěma dosti důležitými díly, které se podílejí na celkovém „ksichtu“ lokotky, přidáno jen jediné sloveso: „připájíme“. To dá sice rozum, ale jak? – babo raď!
  Poradil jsem si tak, že jsem nepojmenovaný díl 29 ohnul podle rysek, čímž vzniklo cosi, co dávalo tušit podélný profil střechy nad kabinou (sestupně k přední části nad brejle). No jo, ale jak se má s tímto dílem „spářit“ ta „trubka“ reflektoru, která je po ohnutí stejně jen „polotrubkou“? Nakonec jsem to vyřešil tak, že nepojmenovaný díl jsem připájel za zadní kratičkou plošku k  horní části čelního žebra (9), přesně do osy lokomotivy. Jestli měly být obě špičky tohoto dílu připájeny kapkou cínu k horní části brejlí, tam co je rámeček pro reflektor, to nevím. Já je zatím nechal v „luftu“, protože když jsem pasoval trubku reflektoru, stejně jsem nebyl schopen ji úspěšně obtočit okolo nepojmenovaného dílu. Tady je zřejmě nějaká chybka, řekl jsem si, a tak jsem boční křídla nepojmenovaného dílu lehce ohnul dovnitř, čímž trubka „naskočila“, její horní hranu jsem ve střeše srovnal, aby nevyčuhovala nad, a přední část jsem připasoval tak, aby obepínala rámeček světlometu, jenž je součástí brejlí. Šup, šup, zapájeno zvenku i zevnitř a nazdar! Prostě, někdy se musí zaimprovizovat a moc o tom nepřemýšlet, počítačům nýtů stejně model ukazovat nebudu!
  Pak přišlo na řadu zmíněné mordování bočních dílů střech, ale to už byla skoro brnkačka. A vlastně tím byla karosérie v základu sestavena. Na Silvestra jsem pak začal kytovat a brousit, ale to už detailně popisuju ZDE ^[2].

^[20]

Obr. 13 – Na tomto snímku (pohled dovnitř) jsou patrné podélné ohybové liště v jednotlivých dílech střechy, bezejmený díl podpírající trubky reflektoru ve střeše nad kabinami, a též vnitřní žebra a žebra střech

  Z 18 bodů návodu jsem dospěl kousek za polovinu. Přeskočil jsem bod 7 (vytvarování a upevnění pluhů) a ignoroval jsem bod 9 – připájení výztuh kabiny (32). To jsou totiž takové jakési lišty ve tvaru „L“, které už jenom dostat z aršíku bude problém, natož je pak připájet kamsi do kabiny, když navíc právě v tomto bodu je grafický nákres naprosto nesrozumitelný. Což o to, ale účel mi uniká. Jestli snad mají výztuhy sloužit jako nějaký držák pro zakrytování kabiny, tak to asi vyřeším jinak, ale až budu vědět, kam mi bude zasahovat motor a převody pojezdu.
  V 10. bodu návodu se navrhuje připevnit schod ve střeše kabiny, což je díl velikosti špendlíkové hlavičky (33). Šlo to, ale tady jsem už aplikoval vteřinové lepidlo. Schod jako takový jsem v pinzetě naohýbal podle rysek (samozřejmě pod lupou), přes boční hrany spájel, ale do střechy ho vlepil. Kupodivu, ani při broušení a kytování se mi ho nepodařilo vylomit.

^[21]

Obr. 14 – Na snímku je patrný schod ve střeše, který je do střechy zalepený. Střecha karosérie je již částečně vykytovaná a přebroušená

  Tragédie ovšem nastala při sestavování šachet ventilátorů a jejich osazování síťkou. V této souvislosti další postřeh. Stavebnice modelu Brejlovce v měřítku TT není to samé, jako stavebnice modelu v měřítku N. Což jsem si detailně porovnal na snímcích a popisu stavby Brejlovce v pologiganitckém měřítku – viz ZDE ^[22].
  Mimochodem, sítka ventilátorů byly jediný díl v aršíku, který nebyl proleptán skrz. Možná to tak má být, nevím. Když jsem zničil dva boky šachty, které se mají stočit do kroužku (díl 34) a k nim ještě zespodu připájet ona sítka, tak jsem si dal den pauzu, sáhnul po osvědčeném Evergreenu, uříznul čtyři trubičky, opiloval je, natřel černou Revellkou, zespodu k nim nalepil opravdové sítko od Fohrmannů a bylo! Šachty se sítky ovšem budu do karosérie lepit až po barveném nástřiku karosérie.
  Ještě jsem sestavil nádrž (bod 18.), na střední střechu jsem přilepil víka, z dílů 54 a 55 jsem sestavil (pájením) výfuky a jal jsem se tvořit jakýsi chladič vzduchu od kompresoru. Ale v tomto bodě si raději nechám poradit od Karla Brejši, protože bych taky mohl vytvořit kravinu.
  No, a je to. Zuby nehty se bráním nainstalovat na model veškerá okrašlovací cingrlátka (víka, schůdky, zábradlí atd.), která mi zbyla v aršíku, protože než dojde na barvení, a především k vytvoření a vyzkoušení pojezdu, stejně bych je olámal nebo pomačkal.

  Právě realizace pojezdu mi teď připadá daleko důležitější. Dan Buchtela mi položil zásadní otázku – jak budeš řešit pojezd? Nejen podle mne existují v zásadě tři možnosti, z nichž mě v současnosti nejvíc zajímá varianta nejsložitější, ale bohužel tím pádem i nejméně uskutečnitelná – pojezd z dílny profesionála. Uvidíme, jestli a co nakonec oslovený kamarád nabídne. Nepovede-li se to v relativně dohledné době, pořád je možné se vrátit k řešení amatérskému, leč funkčnímu, který s pomocí komponentů z americké (čínské) lokomotivy Life Like SW8 vyřešil např. Jirka Kubík – ZDE ^[23].

^[24]

Obr. 15 – Lokomotiva Life Like SW8, která má odpovídající rozvor náprav podvozků (15 mm, tj. ve skutečnosti 2400 mm), ale rozvor podovozků je pouhých 42 mm, zatímco u modelu Brejlovce potřebujeme rozvor 56 mm

  V tomto okamžiku putuje model Brejlovce do krabičky a bude čekat na pojezd. Pokud se ho nedočká, zůstane v krabičce a všechno, co jsem o něm až dosud napsal, bylo na dvě věci…

Modelářům zdar!

Foto hlav

Poznámka: Rozsáhlá fotogalerie, včetně základního rozměrového schéma Brejlovce je ZDE ^[25].