Honzíkovo kolejiště (13)

^[1]Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem zjistil, že poslední článek ze seriálu o stavbě kolejiště jsem publikoval před 6 týdny. Čas neskutečně letí. I když mám pocit, že jsem za tu dobu na kolejišti nic neudělal, není to tak docela pravda. Teprve při porovnání snímků pořízených v polovině února a nyní se dá najít rozdíl. Ale jestliže na kolejišti není tolik patrný pokrok stavby, přece jenom šuplíky se naplnily několika drobnějším předměty či modely, a také já jsem po několika experimentech moudřejší. Některé „objevy“ jsem již popsal. 

  Ačkoliv jsem si myslel, že budu pokračovat na pravoboku, konkrétně v napojení spirály na modul točny, nějak se mi do toho nechtělo. Stále se mi zdálo, že ve mně ještě úplně neuzrála představa o tomto koutu kolejiště. A tak jsem obrátil pozornost na druhou stranu.
Nejdříve jsem pokračoval na levém předním rohu, kde jsem vně oblouku stoupající koleje vymyslel maličký pahorek, na kterém bude stát kaplička, u níž bude pramenit studánka. No dobře, romantické místečko, hlavně aby nepůsobilo moc kýčovitě. Poslední část polní cesty, která bude stoupat podél kolejí od nádraží, jsem vydláždil velkými plochými kameny. Koupil jsem jich pytlík ve Zverimexu, protože balvany opuky od Pavla Vošického určené k nadrcení a využití na kolejišti jsem získal až později. Kamínkům jsem nejdříve udělal lůžka ve styroduru tak, že jsem je do něho prostě palcem zamáčknul a pak je přilepil disperzním lepidlem. Do spár jsem nasypal šamotový písek a prach (z přesátého šamotu zakoupeného za babku v drogerii). Zvlhčení a zalití ředěným disperzním lepidlem už nebudu popisovat.

^[2]

Obr. 1 – Pravý přední roh při pohledu ze středu kolejiště. Na pahorku je kaplička, před ní v oblouku trať soupající do 1. podlaží, pod kamennou zdí (vyrobeno odlitím z Axon F18) je levé zhlaví nádraží

^[3]

^[4]

Obr. 2, 3 – Blžší pohled na kapličku, ke které stoupá cesta vydlážděná velkými placatými kameny. Vlevo od cesty je ve styroduru vydlabený zářez, kde bude potůček od studánky

  Studánka bude pramenit pod kapličkou vedle cesty. Na její vytvoření je čas. Kdybych ji vysochal už teď, asi bych ji zlikvidoval břichem, jak se stále natahuju někam na zadní partije kolejiště. Ze stejných důvodů nechávám nedodělanou i polní cestu vedoucí podél stoupající koleje. Voda ze studánky bude stékat potůčkem mezi cestou a tělesem trati a buďto ji pustím nějakým propustkem pod kolejemi rovnou do nějakého kanálu v nádraží, anebo jednoduše skončí v trativodu…

^[5]

Obr. 4 – Detail, kde bude studánka

  V úrovni nádraží, v prostoru za ním, bude průmyslová oblast. Už mám představu, jak by to tam mohlo vypadat, ale protože tam současně musím zakomponovat obloukový most (Kibri) napojený na moje mosty z leptu, a taky musím vyřešit, jak až hluboko se „zakousnu“ do prostoru skrytého nádraží, tuhle část kolejiště popíšu až někdy příště.

^[6]

^[7]

Obr. 5, 6 – Ve střední části kolejiště za nádražím bude průmyslová oblast. V levé části je patrná silnice do 1. podlaží

  První kolej v nádraží je vlastně kolej vedoucí ke skladu, kde u skály končí (na obr. 7 na ní stojí vagonek). Dále vlevo jsou dva tunely s kolejemi vedoucími do skrytého nádraží. Za skladem vpravo jsem musel vymyslet příkré stoupání silnice do úrovně 1. podlaží kolejiště. Povede do zadního levého rohu, kde bude lom. Mám za to (a viděl jsem to na mnoha příkladech již dokončených kolejišť), že se silnicemi to je při modelování snazší, než s kolejemi. U silnic mohou být zatáčky ostré jako břitva, dokonce do protisměru, ostatně i v reálu tomu tak je. A nejenom v Alpách. Poloměr oblouků kolejí má daleko přísnější pravidla.
Na stoupání do lomu jsem nejdříve vyzkoušel použití modelovací hmoty KERAplast. Už jsem o ní psal – ZDE ^[8], když jsem popisoval výrobu dlažby pomocí razítka. Rozhodně nenahradí modeláři vyhledávaný DAS, nebo – jak jsem nedávno objevil – plnohodnotný ekvivalent DASu – Carioca-art (nabízejí prodejny školních potřeb nebo papírnictví). Tyto modelovací hmoty (DAS, či Carioca-art) když po cca 24 hodinách zaschnou, tak se nescvrknou, jako ten KERAplast. A to je důležité. Zdá se mi však, že nepřijímají barvy Polák, protože povrch zůstává takový jakoby mastný. Barvy Polák potřebují (podle mne), aby se mohly vsáknout (např. sádra). A tak jsem pro natření silnice použil akrylové barvy smíchané z černého, bílého a modrého odstínu, aby mi vznikla barva asfaltu.
Právě při „asfaltování“ silnice do lomu mne napadlo, že v reálu jsou takové silnice obvykle vydlážděné. A tak vzniklo to razítko, jehož výroba a vyzkoušení zabralo chvilku času… Na kolejišti ale tuto metodu výroby dlažby použiju v jiném koutě.

^[9]

^[10]

Obr. 7, 8 – Silnice ve svahu. Na styrodurový základ je aplikována modelovací hmota  Carioca-art, která je natřená akrylovou barvou

Vracím se ke druhému odstavci této statě, kde píšu, že ve mně ještě úplně neuzrála představa o pravém zadním koutu kolejiště. Vím určitě, že tam bude spirála, která vyveze vlaky do úrovně 1. podlaží, tedy do remízy. Ale protože jsem spirálu koncipoval velkoryse (a to už jsem z ní prosím jedno patro uříznul :-)!), vlaky po ní mohou jezdit až do úrovně 2. podlaží. No a tak mne napadlo, že zprava doleva, poblíž zadní stěny, částečně na terénu, částečně na mostech, bude možné vybudovat od spirály směrem do lomu vlečkovou kolej, konkrétně k drtičce a násypce štěrku. (Nechci zdržovat popisováním, jak jsem během pár dní nakoupil na eBay několik vagonů na sypké hmoty, ale povedlo se… :-)).
Vidím to i tak, že kolej povede nejen mezi spirálou a lomem, ale od lomu zpátky bude další kolej směřující do středu spirály, kde mne napadlo vytvořit pilu. Ale jak říkám, tohle jsou ještě jen úvahy, za které mne možná zběhlí tvůrci kolejišť nepochválí a budou mne kritizovat, že jsem si měl své úvahy nejdříve namalovat na papír. Jenže mne víc baví experimentovat v reálu.

^[11]

Obr. 9 – Téměř půdorysný snímek zadní části kolejiště. Pod styrodurovou deskou 1. podlaží jsou patrné koleje skrytého nádraží, naznačená je i smyčka, která bude v 1. podlaží a místo, kde bude průmyslová oblast. Vpravo vzadu je spirála a před ní část remízy

  Co s lomem? Prostudoval jsem mnoho podkladů popisujících jak se sochají skály. Vyzkoušel jsem si už fůru postupů dříve publikovaných na mnohých webech, nebo doporučovaných profesionálními firmami dodávajícími modelářské potřeby (např. NOCH). Vyzkoušel jsem sádru, různé další modelovací hmoty, odlévací hmoty atd. Nevyzkoušel jsem ale vyrobit skalisko ze styroduru (polystyrenu). Z vyprávění Honzy Merhauta vím, že v tomto oboru má značné zkušenosti Ivan Staša, ale bohužel zatím nebylo možné absolvovat jeho praktický seminář v garáži.
A tak jsem vzal kus styroduru a vyzkoušel na něm aplikovat zaprvé teplo (pomocí všelijakých hrotů vykovaných z měděné kulatiny a vsunutých do el. páječky a drátů upnutých v trafopájce), za druhé chemikálie (isopropylalkohol, líh, benzen, xylen, aceton, ředidlo na syntetické barvy a technický benzín – vše zkoušeno v nepřítomnosti manželky v bytě…). Za třetí jsem pak do styroduru usilovně řezal odlamovacím nožem a dloubal všelijakými dalšími nástroji. Upřímně, ani s jedním postupem jsem nebyl spokojený, protože jsem nedokázal svoji modelovou skálu ani v nejmenším připodobnit realitě. Ostatně, na snímcích je takový pokus vidět, kdy jsem se snažil vytvořit pahrbek nad tunely.

^[12]

Obr. 10 – V pozadí styrodurový slepenec, ze kterého snad jednou bude lom

^[13]

Obr. 11 – S tímto pahorkem zatím nejsem spokojený, protože mi moc nepřipomíná skalisko

  Proto jsem poslepoval u kusů styroduru zadní levý roh, kde mám představu lomu, a odvezl to Karlovi Břejšovi do Roudnice, který mi slíbil, že se do skály pustí s dětmi. Tak už se těším… Ale protože celá zadní stěna vlastně bude jedno dlouhé skalisko, stejně se budu muset ty skály naučit…

^[14]

Obr. 12 – A jedna hloupost nakonec: Taky vám pořád padá štěteček se stolu a patláte si s jeho štětinami všechno možné? Ustřiženou PET láhev s vodou je dobré mít stále po ruce. A v jejím okraji vystřižená dvě „véčka“ (ne VV-čka!) spolehlivě zabrání štětečku dělat si co chce!

Foto hlav