[1]Stalo se tak (konečně) po několika stoletích od vzniku železnice právě dnes, 6. prosince 2010 ve 14 hodin. Pražané bydlící v městské části Praha 9 se tak konečně dočkali kromě autobusů, tramvají a metra i železnice. Zatímco jinde nám mocipáni lokální železniční tratě ruší a výstavbu koridorů pro rychlovlaky škrtají z plánů jako číšník ve IV. cenové skupině vepřo-knedlo-zelo na jídelním lístku, několik minut po čtrnácté hodině vyjel na trať ze stanice „Prosek“ první vlak.
Co na tom, že jenom v modelovém měřítku „0“ (čti nula)! A že u toho bylo jen několik desítek fandů modelové železnice a pozvaných hostů? Zase tak bezvýznamný počin hrstky obětavců to ale nebyl, když se zahájení provozu kolejiště v přízemí objektu snad bývalé spořitelny v ulici Jablonecká 322 zúčastnil i zastupitel zdejší radnice, pánové z důležitých institucí a pár novinářů a fotografů. Byly projevy a přípitky, jak už v takových případech bývá, ale bylo také na co koukat.
Modelové kolejiště v „gigantickém měřítku“ zabere pěkných pár metrů, protože modely ve velikosti 1 : 45 to prostě vyžadují. „Udělej mi prosím tě snímek toho vodního jeřábu, co stojí támhle u té remízy,“ šeptnul mi do ucha jeho autor, Jirka Šafář (Miniatur). „Dost práce dala stavba nádraží,“ dodal k budově nesoucí označení „Prosek“. Rozhlížím se, jestli v této hezké fikci nevystoupí z právě přijíždějícího vlaku taženého parní lokomotivou Jára (da) Cimrman.
Znám lidi, kteří nechápou, když si staří chlapi hrají s mašinkami (a to nemluvím o vlastní manželce). Jenže, nebýt modelářů, hobbistů a fandů železnice, budoucí generace by si o nás a našich dědech mohly myslet, že naší nejvyšší technickou schopností a vyspělostí bylo stavět krabice v průmyslových zónách pro skladování prášků na praní. Už sice dávno nejsme strojírenskou velmocí a i hračky nakupujeme v Číně, ale nechat si přepisovat učebnice nehodláme.
Dlužno ovšem poznamenat, že součástí příjemné poobědové seance na Proseku byla i vernisáž výstavy obrazů akademického malíře Jiřího Boudy (*1934) nesoucí název „Portréty lokomotiv“. Skvělé barevné litografie lokomotiv, které byly vyrobeny v českých továrnách (jak zdůraznil kurátor výstavy v zahajovacím projevu), mají ve vyobrazení umělce rozhodně větší poetiku, než by se povedlo ve všelijakých makro, mikro, panoramo, 2D či 3D pohledech, které dovoluje digitální věk. Sympatické se mi jeví, že každý Boudův obrázek nese název stroje tak, jak si ho přejmenovali železničáři, fandové železnice a modeláři. A tak se na panelech v malé výstavní místnosti prezentují obrázky s lokomotivami nesoucími důvěrné názvy jako např. „Albatros“, „Rudý ďábel“, „Ušatá“, „Prasátko“, „Bardotka“ atd.
Když jsem jel z Proseku domů metrem a tramvají, nevím proč, přišla na mysl písnička J+V+W o tom Davidovi a Goliáši… „Obr do pidimužíka mydlí, domnívaje se že vyhraje…“ anebo „Lidi jsou na lidi jako saně, člověk na člověka jako kat…“ Nejdříve jsem si myslel, že mi ta písnička naskočila proto, že se mi v mozku spojily nějaké neurony, které registrují co je velké a co malé, jak jsem tak přemýšlel o rozdílech mezi možnostmi modelů obou hodně rozdílných měřítek (0 a N). Ale pak jsem si uvědomil, že jen přemýšlím o titulku v novinách, který jsem si přečetl přes rameno jednoho spolucestujícího, nadepsaného nad článkem o naší skvělé společnosti reprezentované těmi, co si je chodíme volit…
Pár obrázků prezentujících Pragoklub, o. s. je ZDE [2].
[3]
Foto autor