Vagonky od firmy Peco [1] v měřítku N jsou velmi jednoduché, lehké – a také levné. Není to žádný konstrukční skvost, leč jízdní vlastnosti se jim dají výrazně zlepšit. Jenže, právě proto se mnou nemusí Mistři modeláři souhlasit ve smyslu zásady „nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci“. A potom je zde takový ten „kontinentální“ odpor k ostrovní říši. No, budiž. Mne na dále popsaném postupu spíše bavila práce a o nákladech jsem nepřemýšlel. A píši o tom proto, že vyměnit plastová dvojkolí za kovová a uložit je do mosazných ložisek si mnohdy zaslouží i výrobky věhlasných firem.
Výměna dvojkolí [2] (obvykle plastových za kovové od firmy Luck [3]) a osazení ložiskových skříní [4] mosaznými ložisky od firmy Peho [5] je v případě měřítka N opravdová piplačka. Ale krásná :-). Především doporučuji uklidit si na pracovním stole a celou operaci dělat na bílém papíru formátu A3, pokud možno s „mantinely“. Ložiska jsou maličká a jakoby živá (skoro jako ty „mrchy skákavý“ ve filmu Pretty Woman). A jestliže se vysypou na koberec, je vymalováno.
Materiál na výměnu jsem nakoupil jednak přímo v Německu u firmy Luck (dvojkolí), mosazná ložiska pak u slovenské firmy Maloseriovky.cz [6]. Richard Schneider, byť v hlavičce jeho webu jsou písmenka „TT“, umí dodat i komponenty k N-kám. A také jsem u něho hned objednal i speciálně upravené vrtáčky pro správné uložení mosazných ložisek v ložiskové skříni.
Vrtáčky a vrtání otvorů pro ložiska
Není žádným překvapením sdělení, že pro vrtání otvorů pro ložiska je na modelářském trhu k dispozici sada dvou vrtáčků – viz obr. 1. Pro každé měřítko jsou samozřejmě různé průměry vrtáčků. Pro měřítko N má předvrtávací nástroj průměr 1,1 mm, druhý (dokončovací) pak 1,5 mm. Tento vrták je navíc osazen mosazným kroužkem, jehož účelem je definovat hloubku závrtu v ložiskové skříni1).
Vrtáčky dodává firma Peho [5] ve dvou provedeních pro každé měřítko. Jednak jako běžné vrtáčky pro upnutí ve vhodném sklíčidle (vrtačky, svidříku atd.), a pak s dřevěnými nástavci. Vřele doporučuji ty druhé, byť jsou o něco dražší (3,80 €) protože tady půjde o hodinářskou ruční práci a i ty nejdražší vrtačky nepomohou.
[7]
Obr. 1 – Sada vrtáčků od firmy Peho k přípravě lůžka pro mosazné ložisko; několik mosazných ložisek jsou ty blechy vlevo…
Ale – kdo už zná (třeba z této stati), že je pro mosazné ložisko (průměr 1,5 mm hl. 1,25 mm) potřeba jedním vrtáčkem (průměr 1,1 mm) otvor pro ložisko předvrtat a druhým (průměr 1,5 mm) ho rozšířit, ale max. do hloubky 1,3 mm, aby tam mosazné ložisko pěkně zapadlo, nemusí si kupovat speciální nástroje. Každý průměrný Čech to zvládne i bez v Německu prodávaných (a bůhví kde vyráběných) cajků.
Tak či onak, sada dvou vrtáků pro přípravu otvorů v domečcích náprav je užitečný nástroj a já s ní pracuji.
Demontáž původních dvojkolí
U vagonků Peco chce výměna dvojkolí trošku sebezapření. Mám na mysli fakt, že se vyměňují původní velmi pěkně tvarované dvojkolí s paprskovými koly (navíc z vnějšku natřené bílou barvou) za dvojkolí s koly tvořenými plnými kotouči. Škoda, že konstruktéři u firmy Peco šetřili. Kovové dvojkolí od Peho dávají vagonům podstatně lepší jízdní vlastnosti. Kdyby v Anglii mysleli hlavou, určitě by nevyráběli vagony (v měřítku N) o hmotnosti 4 g s plastovými dvojkolími. Takové vagony se hodí akorát tak do vitríny.
Roztažením ložiskových skříní mezi nehty se z lůžek uvolní původní dvojkolí. Na obr. 2 je vidět „důlek“, ve kterém se otáčí (vlastně drhne) trn dvojkolí.
[8]
Obr. 2 – Detailní snímek lůžka pro originální uložení dvojkolí
[9]
Obr. 3 – Detail téhož
Instalování ložisek Peho
Pro mosazné ložisko se nejdříve musí upravit lůžko v ložiskové skříni. Ta je samozřejmě z plastu. Na obr. 4 je naznačeno, jak se nasadí první se sady vrtáčků. To, že vrták není zcela kolmo k (vnitřnímu) čelu ložiskové skříně nevadí, skutečně. Taky jsem tomu ze začátku nevěřil. Ono to ani jinak nejde kvůli protilehlé ložiskové skříni.
[10]
Obr. 4 – Způsob vyvrtání otvoru v lůžku ložiskové skříně vrtákem průměru 1,1 mm
Pomalým otáčením nástroje s nepatrným přítlakem se v měkkém plastu vyhloubí otvor asi tak milimetr a něco hluboký. Doporučuji položit ukazováček ruky, ve které se drží vagonek, z vnějšku na ložiskovou skříň proti nástroji. Kdo má v prstu cit, může tak lépe regulovat vrtání. (Pozn.: Na fotografii jedna ruka chybí. Držel jsem v ní fotoaparát 🙂 )
Nevím jak kdo, ale já si musím vzít na kontrolu této operace hodinářskou lupu. Lépe tak vidím na hloubku a tvar otvoru. Špičatým nástrojem (špendlík je hodně velký kolek) event. odstraním otřepy z vrtání.
[11]
Obr. 5 – Otvor se rozšíří a prohloubí druhým ze sady vrtáčků
Druhým vrtáčkem (s kroužkem) se otvor rozšíří, event. zahloubí (obr. 5). Znovu zdůrazňuji, že není záhodno se spoléhat na nějaké přesné vymezení korekčního kroužku (pokud si ho člověk neupraví sám). Změřit hloubku závrtu běžnými měřítky nejde. Hloubka otvoru by samozřejmě měla kopírovat mosazné ložisko, které – jak už bylo řečeno – má průměr 1,5 mm krát 1,25 mm. Řečeno ještě nebylo, že čelo ložiska je rovné, zadní část je soustružená do špičky, takže zhruba kopíruje tvar vrtáku. To znamená, že otvor pro ložisko by měl být hluboký asi 1,3 mm (měřeno od čela po špičku), aby do něho mosazné ložisko pěkně zapadlo a jeho čelo se krylo s vnitřní plochou ložiskové skříně. Zdánlivě jednoduchá věc a tolik slov…
Pokud jde o správnou hloubku otvoru, po několika málo pokus jsem ji dostal do oka (opatřeného lupou). Víc poradit neumím.
Nalisování ložiska do otvoru v ložiskové skříni
To co jsem považoval za prubířský kámen celé operace je vlastně procházka růžovou zahradou. Nejtěžší je obrátit ložisko „na záda“, aby ho šlo „přilepit“ k nasliněnému prstu, nebo ho uchopit pinzetou a přinést jej k otvoru v ložiskové skříni. (Obě metody se nám poloslepým v prvních několika kolech nedaří – nutno však vytrvat…)
Když už je konečně mosazné ložisko alespoň kousíčkem uchycené v otvoru, tak je potřeba na něj opatrně zatlačit nějakým měkkým ale rovným nástrojem – plastovou pinzetou, dřevěným hranolkem atd., ale vždycky je třeba mít ložiskovou skříň z druhé strany podloženou. Ložisko mi vždy šlo zalisovat do otvoru bez potíží. Během lisování jsem lupou několikrát kontroloval, jestli neleze do otvoru křivě. Nevím, nezkoušel jsem to, ale jednou zalisované ložisko už asi nepůjde vyndat, aniž by se nepoškodilo okolí otvoru v těle ložiskové skříně.
Jak jsem se někde dočetl, i když bude v mosazných ložiscích běhat kovový trn dvojkolí, přesto se nedoporučuje mazat olejem nebo vazelínou. Údajně nejlepší je grafitový prach. Tak to vyzkouším. Nabrousit na jemném „šmirglu“ tuhu do versatilky asi nebude problém.
[12]
Obr. 6 – Mosazné ložisko je nalisovaného v ložiskové skříni
[13]
Obr. 7 – ještě jednou v detailu
Dvojkolí
Není jistě žádným tajemstvím, že dvojkolí používaná v modelových vagonech německých, francouzských, japonských či britských výrobců se liší. Nejen tvarem, ale hlavně rozměry.
Proto jsem nakoupil u firmy Luck hned několik typů dvojkolí. Bezkonkurenční kvalita, cena taky. Je nutné předeslat, že firma Luck sice v nabídce uvádí nejen rozměry, ale i doporučení, pro které výrobky je dvojkolí určeno, nicméně zřejmě vůbec nepočítá s tím, že by někdo osazoval jejich nová kovová dvojkolí (a ještě do mosazných ložisek) do vagonů z Velké Británie. To by asi Němec neudělal.
K dvojkolí Luck není co napsat, snad jen typ, který jsem použil: RP 25, průměr kolečka 6,2 mm, přes hroty 14,9 mm.2)
[14]
Obr. 8 – Dvojkolí od firmy Luck použité u vagonů Peco
Montáž a testy
Výsledek operace je vidět na obr. 9. Nasazení dvojkolí provádím opatrným roztažením ložiskových skříní nehty dvou prstů, přičemž jednu stranu dvojkolí nejdříve zasunu do ložiska. Také je možné použít nějaké „jemné“ páčidlo (úzký šroubovák apod.).
I při sebepečlivější práci se nemusí podařit zalisovat mosazná ložiska dost hluboko do lůžka ložiskové skříně (nejspíš kvůli strachu z možného provrtání ložiskové skříně „durch-und-durch“), čímž se zmenší o pár desetinek rozteč mezi ložisky. To ale může zapříčinit, že dvojkolí je jakoby napruženými skříněmi stlačováno, čímž vzniká větší tření a dvojkolí se v ložiscích hůře otáčí. Raději bych se snažil tuto vadu odstranit, i když, jak už jsem uvedl, vyndávat zalisované ložisko může vést k poškození skříně. Ale nezkoušel jsem to, tak těžko říct. Anebo by se muselo použít dvojkolí s menší šířkou trnů. Ani tato varianta nemusí vyjít, protože pak by zase mohlo být dvojkolí v ložiscích příliš volné, což by jistě rovněž neprospělo jízdním vlastnostem vagonu.
[15]
Obr. 9 – Kovové dvojkolí od firmy Luck nasazené v ložiscích Peho úžasným způsobem zlepšilo jízdní vlastnosti vagonu Peco
Ještě mne napadá zmínit doporučení jednoho z kolegů týkajícího se sběru el. proudu při osvětlování vagonů. Jedna z možných metod je sběr el. proudu z kovových (mosazných) ložisek. Dovedu si to naprosto bezproblémově představit u měřítka H0, s troškou fantazie i u TT, ale u N-ka? Když má ložisko jen 1,5 mm v průměru a jen něco přes milimetr je zasazené v těle ložiskové skříně? No, nikdy neříkej nikdy. Tuším, jak bych takovou úpravu teoreticky udělal i kam bych připájel vodič a jaký, ale prakticky jsem to nezkoušel. Pokud někdo takový existuje, rád se nechám poučit.
Žádné sofistikované testy jízdních vlastností upravených vagonů Peco jsem neprováděl. Na konec své testovací (programovací) koleje jsem položil nakolejovač, který posloužil jako rozjezdová rampa. Asi pět centimetrů od okraje jsem postavil neupravený vagonek, který po uvolnění dojel do vzdálenosti necelých 30 cm. Vagonek s vyměněným dvojkolím Luck opatřený navíc mosaznými ložisky Peho projel ze stejného místa celou testovací kolej a zastavil se o molitanovou zarážku…
__________________________________
1) V tomto místě popisu musím upozornit na jistý problém s kvalitou vrtáčků, protože se možná jedná o problém, se kterým se může stejně jako já setkat kdokoliv (uživatel popisovaného nástroje). Je naprosto mimo diskusi, že mosazný distanční kroužek je na vrták nasazován ručně. Neznámý dělník má v popisu práce, že ho má nasadit na koneček vrtáku, ale jelikož naprosto vůbec netuší „vo co gou“, tak jednou přitlačí víc, podruhé méně. Nevím, jak pečlivá je kontrola výroby u firmy Peho, ale moje zkušenost je taková, že „není kus, jako kus“. Bohužel. Protože druhý z první sady vrtáčků, kterou jsou koupil od R. Schneidera, byl prakticky nepoužitelný (vrták nebyl nabroušený a navíc jedna polovina ostří měla místo břitu otřep velikosti několika desítek milimetrů), po reklamaci mi R. Schneider poslal vrtáčky nové. Osazení mosazného kroužku na vrtáčku z druhé sady však bylo o několik desetin milimetrů jiné, než u vrtáčku z první sady(!). Nemohu proto poskytnout seriózní informaci o tom, co je „norma“. Po přesném měření mohu pouze konstatovat, že první vrták měl osazení kroužku od špičky břitu vrtáku ve vzdálenosti 1,34 mm, druhý pak ve vzdálenosti 1,47 mm (což je podle hodně při vědomí toho, že samotné mosazné ložisko má výšku 1,25 mm). 0,13 mm se mi zdá opravdu příliš velká tolerance. Kdybych vrtal s druhým vrtákem až do distance dané kroužkem, určitě bych „prohučel“ skrz ložiskovou skříň. Chci tím jenom naznačit, že uživatel by se neměl na distanční kroužek spoléhat, protože by si mohl provrtat ložiskovou skříň a tím nevratně poškodit podvozek vagonu! Samozřejmě, šikovnější jedinci si dokáží osazení kroužku na vrtáčku upravit na patřičný rozměr.
2) Stejnou metodou, jakou jsem upravoval vagony Peco, jsem opravil i tři staré nákladní vagony od Piko. Použil jsem ale do nich nápravy určené pro vozidla Fleischmann, které mají rozměry 6,2 x 15,1 mm.
Hlav, 2. 3. 2010